...

Martina (30)


Soutěžící kategorie: Maminka hrdinka
Za Martinou jsme přijeli až do Ostravy, do hezkého domku plného slunce. Pozvala nás na oběd, vyprávěla svůj příběh a nabila nás optimismem.

Byla to rakovina!

Jednou v noci po kojení mého mladšího syna jsem ucítila v prsu „bulku“, o které jsem si myslela, že je to jen zatvrdlina z mléka. Ale podvědomě jsem cítila, že ta „bulka“ je jiná, a začala jsem mít strach. Nádor byl maligní, a navíc již dost velkých rozměrů. Pak už to mělo rychlý spád. Chemoterapie. Následovala operace prsu a poté ještě ozařování. Minulý rok jsem se z této mé noční můry vyléčila. Bohužel mi zjistili poruchu genu, která způsobuje vyšší riziko vzniku rakoviny prsu a vaječníků do konce mého života. Je to fakt, který jsem musela přijmout a s nímž bohužel nic neudělám. Nyní jsem zdravá a tak to je a snad i zůstane. Čtvrt roku po skončení mé léčby jsem otěhotněla. A i když mi lékaři nedoporučovali těhotenství a tlačili mě do potratu kvůli vysokému riziku návratu nemoci, odmítla jsem.Teď se raduji z každé chvíle, kdy můžu být se šestiměsíční holčičkou.

Co mi nemoc dala?

Spoustu času k přemýšlení o svém dosavadním životě. Měla jsem možnost vnitřně zpomalit a uvědomit si, co je pro mě opravdu důležité. Přestala jsem se zabývat maličkostmi, které obtěžují mou mysl. Snažím se žít přítomným okamžikem a nezabývat se tím, co bylo, ani tím, co bude. Mohem více myslím na své blízké i na to, co dělá radost jim, a také na to, co dělá radost mně. Raduji se z každého dne života a ze svých dětí. Užívám si toho, že mohu být mámou. Nemoc mi dala možnost poznat svou vnitřní sílu – nikdy bych nevěřila, kolik jí v sobě mám a jaká umím být bojovnice. Díky nemoci jsem poznala, kolik lidí mě má rádo, kolik lidí mi v mém boji se zákeřnou nemocí fandí, podporuje mě a dodává mi síly. Zpráva o tom, že mám rakovinu, zasáhla celou mou rodinu velmi hluboce. Musím však říct, že jako rodina jsme při sobě vždy stáli a vzájemně si pomáhali, a v tomto případě to platilo dvojnásob. Vím, že obzvláště pro mou maminku to bylo velice těžké, i když se snažila být silná a nedala na sobě znát, jak velice ji to tíží. Manžel je introvertní člověk a nechtěl mě zatěžovat svým strachem o mě a bolestí, která ho sužovala. Až zpětně se mi svěřil, jak moc těžké období to pro něj bylo. Mé děti si musely zvyknout na to, že s nimi nedokážu trávit tolik času jako dříve. Především můj starší syn za mnou chodil často do pokoje, kde jsem ležela, hladil mě a foukal na mé tělo v domnění, že mě uzdraví. Bylo to dojemné a dodávalo mi to sílu bojovat.

Jsem Maminka roku?

Vůbec jsem nevěřila, že budu vybrána mezi semifinalistky, a až zpětně jsem si uvědomila, co vše to obnáší a jak obrovská a propracovaná je celá soutěž. Průběh soutěže byl pro mě velmi dramatický a nečekala jsem, že vyvolá tak velký ohlas. Ze všech stran mě jako velká vlna obklopovala obrovská podpora lidí. Téměř celá vesnice, ve které bydlím, tím žila. Na ulici mě zastavovali lidé a ptali se, dokdy mohou hlasovat. A já bych ráda svým příběhem povzbudila všechny ženy a mámy, které prožívají jakoukoli bolestnou situaci v životě, a nemusí to být zrovna rakovina. Chtěla bych je povzbudit ve víře v sebe sama. Aby dokázaly překonat těžkosti ve svém životě, které musí řešit. Byla bych ráda, aby se neuzavíraly do sebe, aby dokázaly svůj příběh a svou bolest sdílet, protože si myslím, že je to nesmírně důležité a osvobozující. Opravdu funguje přirovnání, že sdílená bolest je poloviční bolest. Aby nezapomínaly se radovat z maličkostí, které nám „Ten nahoře“ dává.

Komentáře