...

Kristyna (36)


Soutěžící kategorie: Maminka hrdinka
Kristýna nás pozvala do svého bytu a od začátku neměla problém mluvit o všem otevřeně. A i když vyprávěla o rakovině, kterou před časem onemocněla, usmívala se. Vyrovnaná, plná optimismu a hlavně lásky.

Rakovina a já

Na začátku všeho byla snaha stát se maminkou, která trvala dva roky. Po velkých očekáváních i zklamáních jsem porodila holčičku a s velkym štěstím sedmnáct měsíců poté dvojčata, kluky. Organizace domácnosti byla naročná a pak loni na jaře přišla neočekávaná zpráva: Mám rakovinu prsu druhého stupně. Kluci oslavili první narozeniny, dcerka měla dva a půl roku. A já jsem začala chodit na chemoterapie, které trvaly půl roku. Poté byla naplánovaná operace, při které mi vzali oba prsy a uzliny pravé ruky. Jenže operace se zkomplikovala a ja začala krvácet. Dva dny jsem byla v bezprostředním ohrožení života. Z té doby na JIP si vybavuju jen písničku od Mirai: Když nemůžeš, tak přidej víc... a stále jsem myslela na moje děti. Říkala jsem si, že když už mám za sebou ty hnusné „chemošky“, teď to nemůžu vzdát. Z nemocnice jsem se vrátila den před Štědrým dnem. Asi jsem byla tím nejhezčím dárkem pro moje děti a manžela. Po Vánocích jsem podstoupila ozařování a kvůli „špatnému“ typu nádoru mám nasazenou hormonální lečbu. Ta spočívá v měsíčních injekcích a každodenním přísunu léku. Takhle mám budoucnost nalinkovanou na dalších deset let. Vedlejší účinky mám, jsou dny, kdy mě všechno bolí, jsem neustále unavená. Ale mám ten nejhezčí důvod ráno vstát, a tím jsou mé děti. Chtěla bych, aby nepocítily to, že už nikdy nebudu 100% funkční maminka, protože mi to zdravotní stav nedovolí. Ale já jim to určitě vynahradím jinak.

Moje rodina, moje nemoc

Rodina to celé prožívala hůř než já. Manžel to obrečel, rodiče i sestra taky. Ale snažili se mi být oporou, přede mnou nedávali skoro nic znát. Největší šok pro všechny byla samozřejmě má holá hlava. Synům chvíli trvalo, než mě poznali, a dcera mi řekla, že jsem ošklivá. To jsem obrečela zase já. Dneska už se snažím nemyslet na to, co bylo. Život je prostě někdy takový a věci se musí brát tak, jak jsou. Každá maminka s takovým osudem nebo i jinou nemocí či nešťastným manželstvím se ptá: Proč já? Vždyť mladým lidem by se takové věci stávat neměly. Vždycky jsem byla člověk pozitivní, radovala jsem se z maličkostí. V tomto směru mi nemoc nedala vůbec nic. Ale na- učila jsem se říkat „ne“. V minulosti jsem pro všechny dělala první poslední. Teď vím, že musím myslet na sebe. A pokud ostatní nechápou, že jsem unavená, že se mi někam nechce a podobně, netrápím se tím. Dělám to, co mi přinaší radost, a užívám si každého dne. Za ničím se nehoním, vím, že mi nic neuteče – až na moje děti :-)

Jsem Maminka roku?

Podnět přihlásit se do soutěže mi dala jedna facebooková skupina maminek, která mě během léč- by podporovala. Přemýšlela jsem, jestli do toho jít, nejsem člověk, co by byl rád středem pozornosti. Ale pak jsem si řekla, že hrdinka jsem, díky všemu, co jsem jako maminka malých dětí v takovém počtu zvládla. Řekla jsem si, že můžu být třeba inspirací pro někoho, kdo byl, nebo je ve stejné situaci. Člověk pak rád slyší, co ho vlastně čeká, jak prožívají podobnou situaci ostatní lidé.
A průběh soutěže jsem samozřejmě prožívala denně zkoumáním počtu hlasů na internetu. Nejvíc ovšem prožívala vše má maminka, ta do toho dala opravdu všechno. Chtěla bych, aby můj příběh pomohl dalším maminkám, které bohužel potkal stejný osud. Chtěla bych jim dodat sílu bojovat s rakovinou, aby věřily, že se uzdraví a budou tady pro své děti, protože bez maminek by to na světě nefungovalo.

Komentáře