...

Radka (32)


Soutěžící kategorie: Maminka hrdinka
Návštěva u Radky byl jeden z nejsilnějších momentů. Nádherná žena, útulný dům a roztomilá dcerka. Bohužel s vrozenou vývojovou vadou a navždy postižená. A přesto Radka neztratila úsměv, nadhled ani neuvěřitelně pozitivní energii.

Já a moje dcera!

Moc jsem si přála holčičku. Syna už mám a dcera pro mě byla taková třešnička na dortu. Těšila jsem se, jak ji budu provádět životem a ona se za mnou bude vždycky vracet. Nyní už vím, že ode mě nikdy neodejde. Když se Terezka narodila, změnila se pohádka v procházku peklem. Už na sále se změnila atmosféra z přátelské a uvolněné na „zvláštní“. Pamatuju si ticho, najednou se všichni začali pohybovat rychleji, na sále bylo víc a víc lidí a chyběl pláč. Pláč mé dcery. Ležela jsem a čekala. Sama sebe jsem přesvědčovala, že je všechno v pořádku. Jenže to nebyla pravda. Terezka skončila na ARO v Praze a já sama byla v porodnici po císařském řezu. Pět dní. Pět nejdelších dní odloučení. Během hospitalizací se Terezce udělala veškerá vyšetření a všechna dopadla dobře. Spadl nám kámen ze srdce. Z nemocnice jsme odcházely s tím, že nejspíš budeme muset trochu cvičit, ale všechno bude v pořádku. Jenže po propuštění z nemocnice přišla první neurologická kontrola, kde nám pan doktor okamžitě řekl, „že to vždycky dopadne hůř, než v co my doufáme“. Dnes už vím, že se nemýlil.

Já a můj život!

První rok s Terezkou byl tím nejnáročnějším obdobím mého života. Musela jsem se vzdát svých představ o tom, jaká bude. Byl to taky rok plný poznání. Musela jsem se naučit cvičit Vojtovu metodu. Být důsledná a každý den si rozplánovat tak, abychom opravdu cvičily čtyřikrát denně. Každý měsíc jsme měly třeba čtyři lékařské prohlídky. Terezka musí každé tři hodiny jíst, musí pravidelně cvičit. V noci moc nespí. Má ráda lidský kontakt. Takže ji mám v náruči třeba i dvacet hodin denně. A do toho jsem měla doma úžasného malého prvňáčka, který mě potřeboval, a já věděla, že ho nesmím odstrčit. A tak jsem nasadila tempo a ono to nějak funguje. Život žiju ze dne na den, neplánuju na týdny, ale jen na následující den. Když se překlenul první rok a život se tak nějak ustálil ve svých kolejích, začala jsem si říkat, že vlastně moje přemítání o tom, jestli jsme si to zasloužili, nebo ne, je úplně zbytečné. Zkusila jsem se zeptat jinak. Zasloužila si nás Terezka? A proto, abych mohla odpovědět ano, udělám všechno. Chci být tou mámou, která tu pro ni bude vždycky, i když vím, že to bude někdy strašně těžké. Chci jí být ochráncem i oporou. Život s Terezkou mi přinesl také spoustu pozitivních momentů. Poznala jsem rodiče dětí s různými handicapy. Dostala jsem od nich podporu na začátek cesty, ukázali mi směr a podali ruku, když jsem se cítila sama a bezmocná.

Jsem Maminka roku?

Do narození Terezky jsem věděla, že existují postižené děti, ale nijak se mě to nedotýkalo a myslela jsem si, že to se nám nikdy nemůže stát. A až dnes vím, kolik rodin se s něčím podobným potýká. Jak náročné to někdy může být. A tak bych chtěla upozornit na to, že jsme tu taky. My, maminky dětí s postižením. Že umíme být krásné a nechceme být na okraji společnosti. Že si zasloužíme pozornost. Nejsem o nic lepší než jiné maminky. Ale pokud hledáte někoho, kdo si sáhl na dno, a přesto vstal a bojoval, kdo dostal na výběr, jestli před zodpovědností rodiče utéct, nebo nést břemeno, které nás může přerůst, kdo se rozhodl to podstoupit..., tak bych si uměla představit jako vítěze sebe. Pokud bych získala vaši důvěru, že bych to mohla být právě já, bylo by to pro mě poctou a odměnou. Motivací a impulzem k tomu, že dělám správnou věc.

Komentáře