...

Iveta (30)


sarinhlas.com
Soutěžící kategorie: Maminka blogerka
Iveta Sochorová by se nikdy nestala blogerkou, kdyby se jí nenarodila dcera s Downovým syndromem. Nezhroutila se z toho a začala pomáhat rodičům na blogu sarinhlas.com

O čem je váš blog?

Je o mé dceři Sárince s Downovým syndromem a o této diagnóze jako takové. Mottem je „Klídek, je to jen extra chromozom“, což pěkně vystihuje myšlenku blogu – že není třeba se tohoto syndromu bát (jedinec s Downovým syndromem má v každé buňce svého těla o jeden chromozom víc než běžní jedinci), že mít ho neznamená konec světa a že i s tímto syndromem se dá prožít šťastný a plnohodnotný život. Blog jsem začala psát, když byly Sárince 4 měsíce. Bylo to v době, kdy jsme se s ní čím dál víc sžívali a čím dál víc zjišťovali, jak je skvělá a jak jsme šťastní, že ji máme. Nevěděli jsme, že bude mít Downův syndrom a když nám to po porodu oznámili, báli jsme se toho a byla to pro nás velká neznámá. Začala jsem si vyhledávat informace na internetu a zjišťovala, že na českých webech nenacházím to, co hledám – chtěla jsem vidět život rodiny s malým dítětem s Downovým syndromem, sledovat jeho pokroky, potřebovala jsem ujištění, že je vlastně všechno o. k., že není třeba se bát a že to bude i tak krásné. To, co jsem ale nenašla na českých webech, jsem našla na webech zahraničních (většinou amerických). A protože anglicky neumí každý, a protože jsem měla představu, co bych ráda předala dál, rozhodla jsem se začít psát právě Sářin hlas.

Dozvědět se takovou diagnózu po porodu asi nebylo lehké?

Začátky byly těžké. Vůbec jsme to nečekali a v okamžiku oznámení diagnózy se nám jakoby rozplynuly všechny sny a ztroskotaly plány, které jsme s miminkem měli. Střídaly se ve mně stavy euforie, kdy jsem si říkala, že to zvládneme a že to bude vlastně veliké dobrodružství, se stavy deprese, kdy jsem jen brečela. Nejhorší byly chvíle, kdy jsme nebyli se Sárinkou, jelikož nám ji po porodu museli odvézt na JIP do Ostravy (kvůli srdíčku). Vypořádala jsem se s tím právě tím, že jsem byla se Sárinkou a sledovala, jak skvělá a krásná je bez ohledu na počet chromozomů. A obrovsky mi pomohl můj skvělý muž, se kterým jsme si byli navzájem největší oporou. Jeho poznámka „tak aspoň budeme mít stejné iniciály (Daniel Sochora – Downův syndrom)“ těsně po oznámení diagnózy byla to nejlepší, co mohl v tu chvíli říct – dokázal to odlehčit a i v takovéto těžké chvíli jsme se spolu mohli zasmát. Pak mi také pomohlo to, že jsme byli v kontaktu s dalšími rodinami dětí s Downovým syndromem. A v neposlední řadě moje víra.

V čem je podle vás blog výjimečný?

Tím, že u nás na českých webech nic podobného není. Cílem je podpořit nové rodiče dětí s Downovým syndromem a ukázat jim, že není čeho se bát, dále pomoci rodičům, kteří se dozvědí diagnózu DS u svého děťátka a třeba se i rozhodují, zda jít na potrat. Cílem je i osvěta široké veřejnosti, aby byli lidé s DS více přijímáni, chtění a respektovaní. Plány s blogem mám. Chtěla bych ho více „zprofesionalizovat“ – změnit logo, grafiku a styl videí, přidat videorozhovory s odborníky či rodiči dětí s Downovým syndromem a možná i založit e-shop s produkty s nápisy s tematikou Downova syndromu.

Proč byste zrovna vy měla být Maminkou roku?

Protože kdybych tuhle soutěž vyhrála já, bylo by to nejen moje vítězství, ale vítězství celé komunity Downova syndromu a vlastně i společnosti, která začíná být více otevřená, přijímající, chápající…



Komentáře