...

Denisa (26)


Soutěžící kategorie: Maminka hrdinka
Denisa Binderová porodila předčasně. Její dcera měla jen malou šanci na přežití. Letos Ellen oslavila rok a její maminka se teď snaží pomáhat dalším rodičům s podobnou zkušeností.

Kdy jste se dozvěděla, že budete rodit předčasně?

Při obvyklé těhotenské kontrole mi sdělili, že jsem připravená na porod. Začínala jsem 25. týden. Byla jsem okamžitě hospitalizována, podstoupila jsem cerkláž (sešití děložního hrdla) a byly mi podány kortikosteroidy na dozrání plic miminka, kdyby porod opravdu nastal. O osm dní později byly kontrakce čím dál častější a porod už se nedal odvrátit. Ležela jsem v porodním boxu a prosila naši dceru, aby mi kopáním dávala stále najevo, že je naživu a že to můžeme všechno zvládnout.

Jaké byly okamžiky po porodu?

Kruté. Ellenku jsem zahlédla, jak ji odnášeli do inkubátoru. Ucítila jsem úplné prázdno a měla jsem pocit, že o to nejdůležitější v mém životě jsem právě přišla. Když se narodila, vážila jen 690 g a měřila 34 cm. Pak mě odvezli na pokoj, a tam mi začalo docházet, že už nejsem těhotná. Celou noc jsem probrečela a nastal neskutečný pocit viny, prázdnoty, beznaděje a pád na psychické dno.

Jak se Ellenka vyvíjela, jaký byl průběh jejího pobytu v porodnici?

Po porodu jí ještě klesla váha. Dávali jí 50procentní šanci na přežití. Stále hrozilo riziko krvácení do mozku, kvůli kterému by mohla být postižená. Deset dní po porodu pro mě nastal jeden z těch nejšťastnějších okamžiků, kdy jsem si Ellenku mohla vůbec poprvé pochovat. Byla tak maličká, ale já v tu chvíli byla šťastná máma se svou dcerou na hrudi. Pomalu se začala stabilizovat, sondou přijímala mateřské mléko. Dlouhých 36 dní trvalo, než se dostala nad jedno kilo. Slavili jsme opravdu každý gram navíc. Zhruba po dvou měsících se podařilo zbavit kyslíkových brýlí a Ellenka dokázala dýchat sama bez jakékoli podpory. Po nekonečných 99 dnech jsme si Ellenku mohli odvézt domů. Zázrak!

Takže se vám konečně ulevilo?

To je těžké. Ellenka už sice oslavila svůj první biologický rok, ale vývojově je samozřejmě pozadu. Je pravda, že cítím velkou úlevu, že to všechno špatné máme dávno za sebou, ale doktory bude hlídaná ještě další dva roky.

Vy kromě jiného máte i stránku o svém příběhu.

Původně to celé nemělo být až tak veřejné. Nejdříve jsem se tam vypisovala z mých černých psychických stavů. Postupem času se mi začaly ozývat maminky, které si peklem jménem předčasný porod buď už prošly, nebo právě procházejí. Tím jsem si vytvořila jakousi komunitu, která se začala rozrůstat. Pak už bylo načase přepsat svůj profil na Máma malé Ellen a pokračovat v tom. Můj profil začal pomáhat nejen mně, ale i ostatním maminkám a rodinám, které vědí, o čem mluvím. Dnes mě to obrovsky naplňuje a baví. Mám to zčásti i jako takový deníček a vzpomínkové úložiště fotek, pocitů a myšlenek. Díky zpětné vazbě, kterou dostávám, mi došlo, že to, co dělám, má opravdu smysl a dělá mi radost, když můžu pomáhat těm, kteří potřebují povzbudit a vědět, že i takové miminko může být zdravé a šťastné. Proto jsem se i přihlásila do Maminky roku. Mým hlavním posláním v tomto projektu je ukázat a předat lidem více informací o předčasném porodu a o předčasně narozených dětech. Jelikož se každé desáté české dítě narodí předčasně a předčasné porody každým roke



Komentáře