Hana Hráčková (34)

Mé těhotenství neprobíhalo nijak zvláštně. Jen častější kontroly u gynekologa. Až do poslední chvíle nebyly komplikace žádné. Na poslední kontrole ve 24. týdnu bylo vše v pořádku. Večer jsem začala mít mírné stahy. Přicházely častěji a častěji, a tak jsme odjeli do nemocnice. Pak mělo vše velmi rychlý spád. Praskla mi plodová voda, mé naděje vystřídaly pocity bezmoci. Odvezli mě okamžitě na sál a provedli císařský řez. Minutu po minutě se nám narodila krásná trojčátka – Viktorka 480 g, Amálka 560 g a Žofinka 630 g. Po probuzení z narkózy u mě seděl manžel a řekl mi, že máme krásné tři holčičky a ukázal mi fotografie. Vypadaly krásně a na fotce působily úplně jako normální miminka, jen ve skleněném domečku. Ale až když jsem měla možnost za nimi jít, při pohledu do inkubátoru jsem se zhroutila. Nikdy jsem neviděla tak moooc malinkatá miminka, ani jsem nikdy na toto téma nic nečetla. Hlavičku měly o velikosti slepičího vajíčka, tělo by se vešlo do dlaně, nemohla jsem si je pochovat, spoustu neznámých přístrojů a hadiček. Ten, kdo to nezažije a nevidí na vlastní oči, nemůže nikdy pochopit. Cítila jsem obrovskou bolest. S manželem jsme se od začátku navzájem velmi podporovali a holčičkám věřili. Jsou to přece bojovnice po nás. Snažila jsem se všem třem dát všechno, co bylo v mých silách. Mou přítomnost, mé pohlazení, mou usměvavou tvář plnou víry a hlavně čerstvě odstříkané mateřské mléko. Jezdila jsem za nimi téměř každý den, ať byly rozmístěné kdekoli. Přizpůsobovala jsem se situaci a bydlela všude možně, jen abych jim byla co nejvíce nablízku. Modlila jsem se a věřila jsem. Mám pocit, že jsme byly jedno tělo, jedna duše. Trvalo to osm a půl měsíce, než jsme byli všichni doma pohromadě. Naš život teď provází neustálé pendlování po různých nemocnicích, speciálních vyšetřeních a samozřejmě pravidelné dojíždění za fyzioterapeuty. Pořád hledám možnosti, jak holčičky posunout vpřed. Každý týden jezdíme pravidelně na rehabilitace a snažíme se co nejčastěji dojíždět do soukromého rehabilitačního centra. Pokud nejsme na cestách, tak se doma snažím o velmi přísný režim. Ráno vstaneme, o půl deváté už začínáme cvičit, s každou holčičkou se snažím alespoň hodinu. Po obědě chodí spát a ta holčička, které se zrovna nechce spát (a že se vždycky některá najde), jde cvičit. A tak je postupně prostřídám. Celý den se nezastavím, ale vždy chodím spát s pocitem, že jsem pro své děti udělala maximum. A to je pro mě ten nejdůležitější pocit.