Dita Szymanská

DITA SZYMANSKÁ MÁ V SOBĚ TAK VELKOU SÍLU A ENERGII, ŽE JE TO AŽ NEUVĚŘITELNÉ. DENNĚ SE PERE S TĚŽKÝM OSUDEM A PŘITOM SE SNAŽÍ POMÁHAT DALŠÍM, KTERÝM ŽIVOT NADĚLIL PODOBNÉ BŘÍMĚ. Moje Elenka se narodila jako zcela zdravé dítě,“ vzpomíná Dita. „V osmém měsíci jsem ji našla v postýlce se zakloněnou hlavičkou, vypoulenýma očima a divně sebou škubala. Zvedla jsem ji a v ten okamžik jsem držela v ruce hadrovou panenku. Co se ve mně odehrálo, nelze ani popsat. Zhroutil se mi svět – poprvé. Z nemocnice jsme si po několika dnech přivezli místo veselé a usměvavé holčičky opravdu hadrovou panenku. Od této doby se zcela zastavil její vývoj. Někdy si lékaři nebrali servítky a říkali věci, co jako rodič nechcete nikdy slyšet (dejte to do ústavu a pořiďte si nové dítě, bude to ležící slinták, nikdy nebude sedět, vnímat). Ale my s manželem měli jasno. Je to naše krásná holčička a budeme dělat, co můžeme. Elenka má těžkou nekompenzovanou farmakorezistentní epilepsii. Proto vyžaduje čtyřiadvacetihodinovou péči. Není schopna samostatného pohybu, avšak naučila se pohybovat ve speciálním chodítku. Není schopna sama se najíst, nemluví. Nikdo dlouho nevěděl, co zapříčinilo její stav. Vše jí nejspíše odstartovalo očkování. Elenka je ale bojovník a velký zázrak. Je to veselá, usměvavá, úžasná společenská holčička, která má ráda lidi, písničky, pohádky, vodu, koně i pejsky. Z očí jí vykukuje milion čertíků. Strašně moc miluje svého staršího brášku, který na svoji sestřičku nedá dopustit. S manželem jsme vždy věděli, že náš život bude patřit našim dětem a že pro ně uděláme cokoli. Bohužel, když byly Elence 3 roky, manžel tragicky zahynul na lodi jako kormidelník. Tehdy se mi zhroutil svět podruhé. Někdo, koho jsem milovala, kdo miloval mě i naše děti a s kým jsem chtěla zestárnout, tu už nikdy nebude. Najednou jsem byla sama. Hrozný pocit, beznaděj, zmatenost, bolest, smutek, temnota a vztek. Nemohla jsem přestat fungovat, neboť mě potřebovaly děti. Snažila jsem se před nimi nebrečet, být silná. Moji rodiče a má sestra s rodinou mi moc pomohli. Když zjistíte, že bude vaše dítě jiné než ty ostatní, jste zmatená a nevíte, co dál. Bohužel, nikdo vám moc nepomáhá a vy sháníte informace, kde se dá. Já objevila až po dvou letech hledání, že existuje raná péče, která pomáhá rodinám s nemocnými a postiženými dětmi do sedmi let jejich věku. V té době jsem si začala pohrávat s myšlenkou založit nějakou skupinu rodičů, kde si budeme pomáhat, radit a povídat si. Seznámila jsem se s několika rodiči a s jejich podporou založila kroužek pro rodiče s handicapovanými dětmi. Pojmenovala jsem ho Krůčky. Začátky nebyly jednoduché, ale já měla představu, jak by to mělo fungovat. Na Krůčky chodí děti různého věku a handicapu, proto se snažíme program přizpůsobit a upravit tak, aby to bylo pro ně zábavné, hravé, ale i poučné. Děti se zde zdokonalují pomocí ergoterapie, muzikoterapie, canisterapie a dalších 'rodičovských vymyšleností'. Povedlo se nám také otevřít rehabilitační cvičení ve vodě i hipoterapii a solnou jeskyni. Jsme si prostě vzájemně podporou a to je vlastně to nejdůležitější.“