Nikola Poláchová

NIKOLA POLÁCHOVÁ SE I PŘES ŠPATNÉ LÉKAŘSKÉ PROGNÓZY ROZHODLA, ŽE TO NEVZDÁ. ŽE ZKRÁTKA BUDE BOJOVAT NEJEN KVŮLI SOBĚ, ALE HLAVNĚ KVŮLI SVÝM DVĚMA DCERKÁM. JE DŮKAZEM, ŽE LIDSKÁ VŮLE DOKÁŽE ZÁZRAKY! Stejně jakou každou sobotu, i toho osudného osmnáctého ledna, jsem sedla do auta a jela do práce,“ vzpomíná na osudný den, který jí změnil život, Nikola. „Jsem kadeřnice a o víkendech jsem jezdila česat klienty na různé plesy. Ten den mi však štěstí nepřálo. Zvolila jsem si kratší trasu po vedlejších silnicích. V jednom okamžiku, asi v polovině cesty, auto dostalo smyk. Stalo se neovladatelným. Byl to hrozný pocit. Ještě jsem viděla proti sobě světla jiného auta a pak tma… K vědomí mě probral mužský hlas, který se mě ptal, zda jsem v pořádku. Ani jsem neodpovídala, vše bylo jako ve snu. V dálce jsem slyšela houkačky a pak už si zase nic nepamatuji. Střídavě jsem se probouzela a upadala do spánku. Vnímala jsem blízkost cesty, pole, hasiče, kteří přes mě dávali plachtu, jelikož museli rozbít sklo a odstřihnout střechu, aby mě z auta dostali ven. Procitla jsem až v sanitce. Začala jsem zmatkovat, chtěla jsem vstát, jenže jsem necítila nohy. Zdravotníci mě uklidňovali, volali na dispečink, aby poslali vrtulník. Odvezli mě do Fakultní nemocnice v Olomouci. Začal kolotoč vyšetřování, rentgenů… První prognóza zněla 7 měsíců na lůžku nebo velmi riskantní operace.“ Všichni jsme byli v šoku. Neuměli jsme se s celou situací vyrovnat. Pro mě na tom bylo nejtěžší, že jsem doma měla dvě malé holčičky. Té mladší byl jen jeden rok. Starší byla čtyřletá. Byla jsem nešťastná, že nemůžu být s nimi a starat se o ně v době, kdy mě nejvíc potřebují. Jejich návštěvy mě vždy potěšily, ale zároveň to bylo velké emoční vypětí. Po třech dnech od nehody jsem podstoupila náročnou operaci trvající 10 hodin. Bohužel se ukázalo, že zranění bylo větší, než se zdálo. Zlomená celá pánev, stydká kost a naštípnutý kyčelní kloub. Další zranění na těle, jako zašitý nos, hlava, zlomená lopatka pravé ruky, to byly už jen drobnosti. Začal dlouhý maraton rekonvalescence. Prošla jsem si spoustou bolestí, kam patří polohování každou hodinu, poté pomalé sedání, stoupání, první krůčky… Bylo to bolestivé, náročné, ale měla jsem hnací motor. Manžel musel ukončit práci, kterou miloval, a musel se postarat o naše dvě malé holčičky. Dcera Eliška ve školce často plakala po mamince. Paní učitelky se s ní mazlily, za což jsem jim vděčná. Amálka dělala první krůčky, říkala první slovíčka a já chtěla být strašně moc s nimi doma. Často za mnou všichni jezdili. Nikdo pořádně nevěděl, co bude dál. A já bojovala, pouhý měsíc po nehodě jsem byla schopná chodit o berlích. Z nemocnice mě propustili 20. února a 22. si mě můj přítel vzal za ženu. A další zázrak nás ještě čekal. I přes prognózy lékařů, že už nebudu moct mít děti, jsem nedávno porodila třetí holčičku. Prostě zázraky se dějí, když v ně věříte!