...

Jaroslava Hadžiosmanovič

Soutěžící kategorie: Maminka hrdinka
Pozice v kategorii: 3
Počet hlasů: 82019


JAROSLAVA HADŽIOSMANOVIČ PROŠLA PRO KAŽDÉHO RODIČE TOU NEJVĚTŠÍ ZTRÁTOU. PŘESTO SE NEVZDALA. PŘEHODNOTILA CELÝ SVŮJ ŽIVOT, ZPŘEHÁZELA ŽIVOTNÍ PRIORITY, ABY KONEČNĚ NAŠLA OPRAVDOVÉ ŠTĚSTÍ. A DVĚ ZDRAVÉ DĚTI K TOMU! Na začátku všeho jsem vůbec netušila, jak náročné může být pro ženu mít dítě,“ přiznává otevřeně Jarka. „Přirozeně otěhotnět a porodit zdravé dítě je obrovský dar, kterého si díky svému zážitku velice vážím. Poprvé jsem otěhotněla za pomoci lékařů v centru asistované reprodukce. Cesta to byla velice náročná, ale díky umělému oplodnění jsem čekala hned dvojčátka. Těhotenství se vyvíjelo dobře a kluci krásně rostli. Bohužel, po půlce těhotenství jsem dostala kontrakce a porod již nešel zastavit. Kluci se narodili s porodní váhou 540 g a 720 g. Když jsem je viděla poprvé, byla to malinkatá ptáčátka v inkubátoru a vše kolem nich neustále pípalo a houkalo. Prvorozenému Péťovi po dvou dnech zjistili masivní krvácení do mozku a po konzultaci s lékaři jsme se rozhodli pro odpojení od přístrojů a nechali jsme ho odejít. Tomášek, který byl při narození menší, se vyvíjel v rámci možností dobře. Když už měl téměř kilo, začaly potíže, záněty a vše vedlo k tomu, že po dvou měsících i přes usilovnou péči neonatologů mi Tomášek umřel v náručí. Byly to nejtěžší chvíle mého života. Každý den jsem se bála, co bude, jak na tom Tomášek je, každý den jsem trávila v nemocnici a nakonec mi umřeli oba. Vyrovnat se s takovou ztrátou úplně nejde. Už vás to navždycky změní. Nedá se to vymazat, je to vaší součástí. Trvalo mi pět let to celé zpracovat a přijmout, že se to stalo zrovna mně. Proč já?! Tuto otázku jsem si položila milionkrát. Co jsem udělala špatně?! Změnit bolest na vzpomínky s láskou je velice těžké, ale pokud to dokážete, tak přestože bolest nikdy neodezní úplně, je tam obrovská láska, kterou může cítit jenom matka ke svému dítěti a ta umí velice pomáhat a léčit. Po tom všem, co se mi stalo, jsem se rozhodla, že na další dítě si počkám a mezitím budu pracovat na sobě. Začala jsem se věnovat hormonální józe, mohendžodáru (tantrická jóga pro ženy), chodila na rehabilitace, nechala si narovnat pánev a kostrč. Upravila jsem své stravování, pila bylinky. Věnovala jsem se i terapiím, abych se s celou situací dokázala vyrovnat a hledala další alternativní způsoby, které by mi pomohly se uzdravit. Studovala jsem a začala se věnovat homeopatii a následně jsem nastoupila na homeopatickou akademii. Také jsem se léčila pomocí čínské medicíny. Všechny mé kroky vedly k tomu, abych přirozeně otěhotněla, což někteří lékaři vylučovali. Po téměř sedmi letech jsem najednou byla těhotná. Cítila jsem obrovskou radost, ale zároveň absolutní strach. Najednou se objevilo znovu vše, co se stalo s klukama a já se tak strašně bála. Potíže na sebe bohužel nenechaly příliš dlouho čekat a já začala krvácet. První masivní krvácení přišlo ve 13. týdnu. Ležela jsem několik měsíců a skoro se nepohla, abych o miminko nepřišla. Řekla jsem si, že to vydržím a malého udržím co nejdéle, aby byl zdravý a neumřel mi. Věřila jsem, že myšlenky tvoří formy, a proto jsem byla přesvědčená o tom, že Jurášek se narodí zdravý. Porodila jsem ve 34. týdnu. Maličký dýchal sám, a přestože jsem ho měla opět na té stejné neonatologii, byla jsem u něj od rána do večera a po 16 dnech mi maličkého dvoukiláčka pustili domů. Říkala jsem si: Ty jsi mé největší štěstí, má láska myslela jsem si, že i mé jediné živé dítě. Když tu náhle jsem byla opět těhotná. A tak mám teď své lásky dvě – Juráška a Jůlinku. Jsem nejšťastnější na světě a vím, že dítě je dar, který mi byl dán.“

Komentáře