...

Veronika Petříková (35)


Soutěžící kategorie: Maminka hrdinka

Nevím, jestli se mám nazývat hrdinkou. Jediné, co vím, že kdybych nebyla silná, tak bych naši situaci nezvládla. Byla to rána, život se nám doslova převrátil o 180 stupňů. Bezproblémové těhotenství a pak najednou chaos v porodnici, akutní císařský řez. Ani jsem si Terezku nepochovala. Hned ji začali resuscitovat a odvezli do nemocnice do Prahy. Až pak mi sdělili, že musí podstoupit 72 hodin hypotermie, což je chlazení mozečku, který je poškozený tím, že ji resuscitovali víc než 15 minut. Jsem vyučená zdravotní sestra, a tak jsem věděla, že tak dlouhé resuscitování je průšvih. Další tři dny jsem strávila v nemocnici, byla bolavá po císaři a na oddělení, kde všechny maminky měly svá zdravá miminka a já to svoje neměla. Smutek, brekot, beznaděj. Ale pořád jsem doufala, že bude v pořádku. Když jsem ji poprvé viděla. Bezvládné tělíčko připojené na přístroje. Hypotermie nepomohla a lékaři nám sdělili, že má nenávratně poškozený mozek a když to přežije, tak to bude navždy ležák, který nebude sedět ani mluvit. V tu chvíli jsme se s manželem zhroutili. Prožívali nepopsatelnou úzkost a bolest a ptali jsme se: „Proč my?“ Ale od začátku nám oběma bylo jasné, že ji nikdy nedáme do ústavu a že ji budeme milovat a starat se o ni. Jediné, co nás v tu dobu drželo nad vodou, byli naši starší synové. Jen díky nim jsme to zvládli. A kvůli nim jsem se rozhodla, že budeme bojovat. Lhala bych, kdybych tvrdila, že už jsem vyrovnaná. Nikdy se nevyrovnám. Ale musela jsem se s tím naučit žít. Není večer, kdy bych neuronila slzy. Ale nelituji sebe. Lituji ji, že jí není přáno žít v klasickém dětském světě. Miluju ji takovou, jaká je, ale často mě přepadají myšlenky, jaká by byla, kdyby… Celou situaci se snažím brát jako poslání. Budu dělat vše pro to, abych jí usnadnila život, budu hledat cesty, jak jí pomoct. Už nevěřím na zázrak. Strašně moc. Místo hraní na hřišti, kde jsem byla se svými zdravými dětmi, chodíme po doktorech, rehabilitacích… Je to kolotoč. Vše přizpůsobujeme Terezce. První půlrok jsme se nedostali ani z domu, vadil jí kočárek, každý pohyb nebo cesta autem. Máme náročný režim, cvičíme čtyřikrát denně a do toho se snažím být mámou i našim starším synům, kteří jsou naprosto úžasní a pomáhají nám. Chci, aby ostatní maminky věděly, že i když to někdy vypadá na konec světa, tak jsme od přírody bojovnice a musíme se prát za své děti… Chtěla bych být taky jednou z těch, které podpoří maminku v podobné situaci, jako jsem já, a třeba je na začátku své cesty. Bojujte, nevzdávejte se, život někdy není fér a pro mě je úsměv Terezky největší odměna.



Komentáře
 
Promo