Marcela Tobiášová (46)

marcelatobi.eu
Svůj blog jsem začala psát v roce 2013, v době, kdy jsme s manželem procházeli přípravou na přechodné pěstounství. Součástí přípravy je vyrovnávání se s minulostí a já zjistila, že mi pomáhá vypsat se. Naučila jsem se nerozčilovat se nad negativními komentáři a po čase jsem dokázala odhadnout, co zaujme a co vzbudí diskusi. Psala jsem to, co jsem žila – tedy i příběhy dětí, které jsme přijali do přechodné pěstounské péče. Být přechodným pěstounem v té době znamenalo čelit spoustě předsudků, někteří politici nás používali jako odstrašující případ toho, kam se naše společnost žene – a hlavně ke svému zviditelnění v médiích. Snažila jsem se vysvětlovat, kdo jsme a jaký má naše práce smysl a postupně jsem se dostávala do povědomí čtenářů, jiných pěstounů, různých organizací i odpůrců pěstounské péče. Překvapilo mě, že tak samozřejmá věc, jako je dítě v rodině, vlastně vůbec není samozřejmá. Potkala jsem se s řediteli kojeneckých ústavů, kteří dodnes tvrdí, že miminko do půl roku nepotřebuje nic jiného než přebalování a krmení v přesný čas. Poznala jsem svět dětských domovů, zneužívaných a týraných dětí. A slyšela přední političku, lékařku, jak mluví o dětech, které se do rodin prostě nehodí. O dětech s nějakým handicapem, o dětech drogově závislých rodičů a o dětech jiného etnika, které podle ní neodpovídají kritériím dětí, patřícím do rodin. A to chci změnit. Podařilo se mi podpořit další pěstouny, aby o sobě začali otevřeně mluvit. Když se někde na sociálních sítích tohle téma otevřelo, například nějaký politik prohlásil, že přechodní pěstouni kradou děti adoptivním rodičům, což je naprostá lež, už jsem nebyla v diskusi sama, ale stáli za mnou moji kolegové a postupně i čím dál tím víc cizích lidí, které téma zaujalo. Po nějaké době jsme si s manželem nechali v dlouhodobé péči dvě děti, pro které stát nenašel jinou rodinu a po roce jsme k nim přijali i jejich sestřičku. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v našem životě. Jsem o dvacet pět let starší, než jsem byla v době své první rodičovské dovolené a řadu věcí ve výchově dětí vidím jinak. Píšu o našem životě, o cestování, o domácí škole, o všech svých dětech, kterých je šest, o manželství, o tom, jak si někdy připadám úplně nemožná a samozřejmě se dál a intenzivně věnuji tématu náhradní rodinné péče u nás. Psaní mám hlavně jako terapii, pomáhá mi smířit se sama se sebou, poskládat si v sobě myšlenky. To, že jím inspiruji druhé, je pro mě bonus navíc. Když se mi ozvou adoptivní rodiče, že si díky mému psaní dokážou představit přijmout i „ jiné“ dítě, mám pocit smysluplnosti. A úplně nejvíc je, když se díky mému psaní někdo rozhodne jít do pěstounství.