Miluše Smékalová (29)

Má cesta k pěstounství byla dlouhá. A začala vlastně během mého dětství, kdy moje máma začala žít s otčímem a brzy nato se jim narodila sestra a poté bratr. Vztahy s otčímem nebyly růžové. Oba dost pili, hádky kvůli penězům se stupňovaly. Začalo lítat nádobí a prakticky vše, co bylo po ruce. Do práce otčím chodil jen pokud vstal a neměl kocovinu, nebo když byly potřeba peníze na alkohol. Máma bohužel už v alkoholu jela s ním, peněz bylo méně a hádky se stupňovaly a často vyústily v napadení. Mladší sourozenci, aby toho byli ušetřeni, často spali se mnou, aby se nebáli. Mámu jsme se snažili přesvědčit, aby od otčíma odešla. Ale nedala si říct. Já jsem už byla velká, mohla jsem odejít, ale hodně jsem se bála o své mladší sourozence. Snažila jsem se vypomáhat, jak to jen šlo, brala jsem je na výlety, kupovala, co potřebovali, jezdila s nimi na dovolenou pod stan. Doma mezitím probíhalo peklo a až když máma skončila s přeraženým nosem a obličejem plným podlitin, konečně šla na policii a podala na otčíma trestní oznámení. Případ převzala kriminálka a zpráva z policie se dostala i na sociální úřad. Otčíma odsoudili, máma měla závislost na alkoholu, a tak se začalo řešit, co bude s mými sourozenci. Chtěli je dát do dětského domova. Ale to jsem nemohla dopustit. Myslela jsem, že být pěstounkou a sestrou bude lehké. Děti jsem znala, věděla, odkud pocházejí. Potřebovala jsem čas, abych se jim mohla věnovat. Zároveň jsem musela chodit na hodiny odborných seminářů a být v úzkém kontaktu se sociálním úřadem, školou i soudem. Po pár společných měsících, kdy pro nás bylo vlastně vše nové, jsem poprvé musela vyhledat odbornou pomoc s mladším bratrem, bylo mu diagnostikováno ADHD. Dále byly zjištěny poruchy v učení. Dostal léky, které již bude muset brát do konce života. Byla jsem mladá, bez zkušeností, a tak jsem vše doháněla, kde se dalo a učila se vše za pochodu. Nejdřív jsem myslela, že když se ve 23 letech starám o dvě děti, tak bude těžké najít partnera. Ale nakonec se přece jen jeden odvážlivec našel, nevzal nohy na ramena a riskl to. Společně jsme pak řešili další problémy se sourozenci. Sestru vyloučili ze školy, objevily se u ní deprese. Ani bratr se dosud nevyrovnal s dětskými traumaty. Ale já věřila, že vše společně zvládneme. Že tou láskou, kterou si dáváme, se vše v dobré obrátí. Pěstounství mi dalo sice spoustu starostí, ale hlavně cenné zkušenosti. Jsem šťastná, že jsem toho všeho mohla být součástí, každá zkušenost a veškeré situace, které jsme zažili, byly pro mě ponaučením a budou se mi třeba jednou hodit, až budou mé děti v pubertě. Svou účastí v projektu chci inspirovat všechny ženy, že i přes veškeré překážky a nástrahy si mohou plnit sen o šťastné rodině. Že i když jsme mladé a nezkušené, neznamená to, že nemůžeme dát naději a šanci dětem, které neměly to štěstí mít milující rodinu.